Životopisný román psát nechci, ale myslím, že by bylo fajn, abyste se dozvěděli,
Vezmu to tedy od podlahy.
Už od narození mám kladný vztah k jídlu. Vzhledem k tomu, že jsem se narodila ještě za socialismu a do první třídy vyrazila začátkem 90. let, prošla jsem si všemi možnými gastronomickými zážitky tehdejší doby.
Naprosto zlomovým byl pro mě rok, kdy jsem
Tam se mi otevřely naprosto nové obzory toho, co je možné. Ať už je to absence kvalitního pečiva, prefabrikáty nadopované sladidly, … Ale taky dokonalá avokáda, manga, krevety, krocan na Thanksgiving, koláče, zmrzlina, cheesecaky, brownies a další dokonalosti, které tady v té době nebyly.
Po návratu jsem odmaturovala a řešila, co dál se sebou. Protože jsem šprtka a zároveň exaktně založená holka, jejíž taťka vystudoval chemii a mamka učí matematiku a fyziku,
Jak to tak v životě bývá, vesmír se chtěl pobavit. Na dni otevřených dveří jsme s kamarádkou napřed vyrazily prozkoumat katedru anorganické chemie, kam jsem měla v plánu dávat přihlášku. Ona mířila úplně jinam, a tak jsem zase doprovodila já jí. Na fakultě potravinářské technologie zrovna kdosi vyprávěl o tom, jak zkoumají
V tu chvíli mi spadla brada a hlavou mi běželo jen to, že nemůžu uvěřit tomu, že někdo něco takového zkoumá a že to taky nutně potřebuju vědět. A kromě toho spoustu dalšího fascinujícího kolem chemie jídla.
A tak se stalo, že jsem
a za svoje studijní snahy a nervy v kýblu obdržela červený diplom.
Po škole jsem nastoupila jako mikrobioložka výzkumnice do úžasné české firmy Contipro a strávila tam krásných 3 a půl roku. Kromě vědy jsem taky psala foodblog „Můj milý jídelníčku“, jehož pozůstatky dodnes visí někde na internetu. Ve zbytku volných chvílí jsem s nadšením rabovala místní secondhandy a sháněla originální kousky do skříně.
Když byl naší malé rok, měla jsem velkou potřebu začít něco dělat, a tak vznikla kladenská parta gastronadšenců, kterou jsem pojmenovala podle tehdy ještě nepříliš známého gastrokroužku Lukáše Hejlíka –
Pravidelně jsme se scházeli a vařili a pekli společně na nejrůznější témata. S malinkými dětmi v zádech jsme tak připravovali sushi, čokoládové pralinky, chřest, cheesecaky, tartaletky, odpalované těsto, makronky, croissanty, hamburgery, vykošťovali kuřata na roládu, kuchali ryby a navzájem si pomáhali trávit rodičovskou kreativně a v dobré společnosti.
Po narození syna jsem se na blogu Tomáše Hajzlera dozvěděla o tom, že
– výměnné bazary oblečení, knih a věcí do domácnosti. Jako správná akční a v tu chvíli už zapálená biomatka jsem se jala všechny tyhle novinky zavést u nás na Kladně. Takže i v oblasti shánění kvalitních, a hlavně skutečných potravin, a ještě udržitelnějšího oblečení jsem začínala mít docela dobrý přehled.
Moje netrpělivost s malými dětmi způsobila, že jsem přihlásila syna v jeho dvou letech na dopoledne do školky. Dvěma akčními ženami jsem se nechala zaměstnat v bezobalovém obchodě/ centru udržitelného rozvoje VyVáženo a přesunula tam jak KPZtky tak i myšlenku SWAPu. Zároveň jsem
které jsou základním kamenem Mi Tefiti. Před pandemií „toho viru jehož jméno nesmíme vyslovit“ proběhla řádka kurzů přípravy kváskového chleba, několikrát jsme vyráběli domácí mýdla a přírodní kosmetiku, řešili netoxickou péči o domácnost nebo výrobu základních mléčných produktů. Několik tříd základních škol se přišlo také podívat na exkurzi spojenou s besedou na téma udržitelnost v životě. Tohle všechno dohromady mi ukázalo, že v sobě nesu nějaké učitelské geny po mamce. A taky fakt, že
Budu naprosto nadšená, když budu za pár let moct říct, že moje cesta pokračovala další řádkou úspěšných kurzů se spokojenými absolventy. A taky, že jsem dala prostor vzniknout komunitě fajn lidí, kteří umí a chtějí odpočívat udržitelně a rádi za sebou vidí hmatatelné výsledky – třeba v podobě křupavého bochníku chleba.
O tom, jak moc turbulentní byl rok před rozjezdem Mi Tefiti, ti povím až seberu dost síly vynést na světlo alespoň část mých bubáků.
Přidej se do party ve skupině Bohyně udržitelného odpočinku
